Buďme upřímní, něžné pohlaví na vysokých kariérních postech dráždilo část mužů vždycky. Proč? Částečně je za tím konkurenční boj a obava, že čím více slečen a paní se rozhodne budovat kariéru, tím méně místa zbyde na ně. Kromě toho, každá nová věc vzbuzuje pochybnosti. Názory o tom, že žena patří především do trojúhelníku obývák-kuchyň-ložnice se objevovaly už za první republiky, a přetrvaly přes všechny režimy až dodnes.
Už Tomáš Garrigue Masaryk (mimochodem, všimli jste si někdy, že pozdější český prezident přijal při svatbě příjmení své ženy Charlotty?) kázal, že snažit se uměle přikovat ženy k plotně je nesmysl. V současnosti je pak právě téma rovných příležitostí a rovnoprávnosti jako takové tématem takzvané čtvrté vlny feminismu. Jistě, my dámy můžeme volit, svobodně studovat i pracovat nebo dědit majetek. V současné době se však snažíme prorazit takzvané skleněné stropy, které nám stále brání ve vstupu do těch nejvyšších pater businessu.
Nejčastějším argumentem je, že žena je primární pečovatelkou, takže není možné, aby byla zároveň naplno manažerkou nadnárodního koncernu a mámou. Nebudeme si lhát, šedesátihodinový pracovní týden a víkendové konference jsou rozhodně pro rodinný život zátěží. Je to ale důvod, aby nás společnost držela stranou těch nejprestižnějších kariérních postů? Ani náhodou. Většina otců chce trávit čas se svými dětmi, tak proč jim to neumožnit?
Raději než vyhlásit, že něžné pohlaví se má převážně realizovat doma, pomozme rodinám najít takové uspořádání, aby většina péče o domácnost neležela na ženách. A prosím, nepředpokládejme, že všechny dámy chtějí nebo MOHOU mít vlastní rodinu. Některé ženy se matkami prostě nikdy stát nechtějí, jiným v tom brání například zranění, nemoc nebo jiný lékařský problém. Říkat jim, že nemohou být dobrými manažerkami, protože dříve či později budou chtít děti, je skutečným sypáním soli do ran.
